Zahraničí
George Packer: Americká demokracie je zombie
Fasáda ještě neopadala, ale autoritářství a umělá inteligence nás zbavují našeho vlastního lidství
Goerge Packer, The Atlantic

Jako temná bouře se po celé zemi šíří politické násilí; ilustrační foto. Autor: Steve Sanchez / Zuma Press / Profimedia

Žijeme v autoritářském státě.

Dnes ráno, když jsem v parku venčil psa a v kapkách rosy na trávě a na mých botách se odrážely sluneční paprsky, jsem to tak necítil. Necítíte to ani tehdy, když si ve Starbucks objednáváte ledové macha latté ani když sledujete v televizi americký fotbal a Patrioti prohrávají s Oceláři. To, jak se běžný život zuby nehty drží v běhu, je matoucí. Dokonce vás to paralyzuje. A přesto je to tak, žijeme v autoritářském státě.

O takových režimech a zemích máme konkrétní představy, které jsme si přinesli z 20. století. Pochodující muži v uniformách a holínkách, davy lidí skandující stranické slogany. Ulice jsou lemované obrovskými portréty vůdce. Opozice se tajně schází v podzemí, pak je vyslýchaná pod obnaženou žárovkou a nakonec zastřelená popravčí četou. To se pořád děje – v Číně, Severní Koreji, v Íránu. Ale dost by mě překvapilo, kdyby mě tento článek dostal do amerického vězení. Autoritářství 21. století vypadá jinak, protože je jiné. Politologové pro něj hledají termíny: neliberální demokracie, soutěživé autoritářství, pravicový populismus. V zemích jako Maďarsko, Turecko, Venezuela či Indie nikdo demokracii nesvrhl ani se sama nezhroutila. Ona se rozpadá. Opozice, soudy, média a občanská společnost nejsou rozdrceny, ale s postupem času odumírají, potácejí se jako zombie a jen vytvářejí dojem, že je demokracie stále naživu.

Tato rozmazaná hranice mezi demokracií a samovládou je důležitým rysem moderního autoritářství. Jak poznáme, že jsme ji překročili? Tyto režimy mají ústavu, ale ta je bezzubá. Volby se konají, ale nejsou už ani svobodné, ani férové – vládnoucí strana zcela ovládá volební mechanismus, a když výsledky nejsou žádoucí, zpochybní je nebo rovnou zvrátí. Pokud si chtějí úředníci udržet místo, neprokazují své schopnosti, ale osobní loajalitu vůdci. Nezávislé činovníky státu – státní zástupce, centrální bankéře – vůdce povyhazuje a nahradí je svými nohsledy.

Parlament se pod kontrolou státostrany promění v pouhý stroj na schvalování vládních návrhů. Soudy pořád zasedají a projednávají. Avšak soudci jsou na svých místech ne kvůli své odbornosti, ale kvůli svým politickým názorům, a jejich rozsudky, zabalené v neutrálně znějících právních termínech, kupodivu vždycky vyhoví vůdcově přání, postaví se za všechny jeho protiliberální návrhy a navíc ho chrání před zodpovědností. Právní stát se promění dle poučky „přátelům všechno, nepřátelům zákon“. Nezávislost a oddělení mocí je jen křehounká gentlemanská dohoda. Žádná smysluplná kontrola vůdcovské moci neexistuje.

Trumpova vláda udělala to, co se po vraždě Kennedyho, Luthera Kinga nebo atentátu na Reagana nestalo – využila zločin jako záminku k umlčení oponentů a opozice. Autor: Getty Images

Pohání tyto režimy ideologie, obětovaly by všechno pro přežití nějakého mocného -ismu? Sotva. Místo ideologií mají slogany, které ve skutečnosti nic neříkají. Fašismus, stejně jako komunismus, se bral vážně – přesvědčil obyvatele několika nejvyspělejších zemí tehdejšího světa, aby se vzdali svých svobod, aby hladověli a dřeli jako mezci, aby obětovali své životy v bojích a válkách. Fašismus se bral dost vážně na to, aby za sebou nechal hory mrtvol.

Dnešní autoritáři neinspirují lidi k hrdinským činům ve jménu vlasti. Vůdce a jeho kumpáni, ať už ve vládě nebo mimo ni, jsou na svých postech jen kvůli tomu, aby se obohatili. Korupce je tak běžná, až je očekávaná. Veřejnost ztrácí citlivost a porušování pravidel a norem, které by jindy a jinde vyvolalo pobouření, zůstává téměř nepovšimnuto. Režim nenabízí žádné utopické vize o beztřídní nebo přísně hierarchické společnosti, očištěné od všeho zlého. Netouží po válečné vřavě. Od lidí chce ve skutečnosti jen velmi málo. V politicky důležitých chvílích vzruší své skalní příznivce vlnou nenávisti, ale jeho prvořadým cílem je z většiny občanů udělat netečnou masu.

Když vůdce řeční nudně, můžete se klidně vytratit dřív (z nacistických stranických sjezdů v Norimberku se před koncem neodcházelo). Autoritáři 21. století udržují veřejnost spokojenou skrz bohatý přísun kalorií a oslňující zábavu. Emoce, které jejich režimy drží při životě, nejsou euforie a zloba, ale lhostejnost a cynismus. Většina lidí stále očekává, že na určitá základní práva jim nikdo sahat nebude, a tak se vyhýbají zjevným totalitním mechanismům represe. Jejich nejúčinnějšími nástroji kontroly jsou zmatení, rozdělení a rozptylování pozornosti.

Tyto režimy žijí z polarizování voličů a z jejich dělení na „my“ a „oni“. „My“ jsou ti „opravdoví“ lidé. Často pracují rukama, jsou z venkova a malých měst, s nižším vzděláním. Považují se za sůl země a cítí se být oběťmi rychlých ekonomických a společenských změn: globalizace, migrace, technologií, nových představ o rase nebo genderové identitě. „Oni“ jsou elity, které z těchto změn těží, necítí žádnou loajalitu k vlasti a jejím tradicím, stejně jako cizinci a menšiny, jež elity využívají k tomu, aby podkopávaly přirozený způsob života národa. Vůdce mluví přímo za lid a ztělesňuje jeho vůli proti jeho nepřátelům. Jako obránce národa si nárokuje právo vypořádat se se všemi překážkami, právními i jinými. Cokoli, co dělá, je proto vláda práva.

Ze společnosti zůstane po čase jen prázdná skořápka. Občanská sdružení, která se zabývají věcmi veřejnými, začnou kolem politiky našlapovat, protože se chtějí vyhnout nežádoucí pozornosti. Univerzity, církve, nevládní organizace a velké právnické firmy zmlknou, protože jsou závislé na přízni státu, který nad nimi má obrovskou finanční i regulační moc. Tisk není zakázán ani umlčen. Je zastrašován demagogickými řečmi, vyšetřováními a žalobami, takže novináři si neustále kladou otázku, jaké asi negativní důsledky může mít konkrétní článek nebo komentář. Postupem času se nejdůležitější média dostanou pod kontrolu vůdcových přátel a kamarádů a zůstane jen několik nezávislých médií, klopotně hledajících pravdu.

Autoritáři a jejich spojenci zaplavují internet a sociální sítě takovou vlnou lží, takovým množstvím nejistoty o tom, co je pravda, takovou porcí nedůvěry v tradiční zdroje informací, že se občané vzdají a přestanou se o veřejné záležitosti zajímat. Stoupenci obou stran dále, v nekonečném boji o algoritmickou pozornost, šponují svou nenávistnou rétoriku, ale normální lidé, kteří nejsou nijak zvlášť angažovaní nebo informovaní, se unaví a otupí. V těchto společenských podmínkách může autoritář svou moc a kontrolu uplatňovat a rozšiřovat, aniž by musel sáhnout k teroru. Pokud nedokážeme rozpoznat pravdu, hrozí nám, že přijdeme o svobodu. „Pokud vám všichni neustále lžou, důsledkem není to, že těm lžím věříte. Spíš už nikdo nevěří ničemu,“ řekla politická filozofka Hannah Arendt na sklonku svého života. „A lidé, kteří už ničemu nevěří, se nedokáží rozhodovat. Jsou zbavení nejenom schopnosti jednat, ale také schopnosti myslet a zvažovat. S takovými lidmi si pak můžete dělat, co se vám zlíbí.“

Jen šeptem a opatrně

To jsou tedy rysy moderního autoritářského státu. V dnešní Americe najdete každý z nich. Trumpova moc je pod tak malou kontrolou, ať už zákonnou a ústavní, nebo společenskou, že si může dělat, co se mu zachce. Posílá maskované policisty, aby bez věrohodných důvodů zatýkali lidi na ulicích, ty nechá mizet v tajných věznicích a pak odvézt do náhodných zemí. Vyhazuje zkušené a zemi spolehlivě sloužící úředníky, které nahrazuje nekvalifikovanými patolízaly. Otevřeně přijímá úplatky od cizích zemí a amerického velkobyznysu v podobě luxusního letadla nebo memecoinu. Říká mediálním domům, aby ho přestaly kritizovat, jinak... A mnohé z nich poslechnou.

Některé z těchto kroků dočasně zablokovaly nižší soudy, ale Nejvyšší soud ze sebe dobrovolně učinil hlavní bariéru mezi Trumpem a jakoukoli zodpovědností, což se ukazuje na jednom případu za druhém. Republikány ovládaný Kongres se smířil se svou bezmocností. Někdy se zdá, že jediná brzda Trumpovy moci je jeho neschopnost udržet pozornost.

„Raději bych emigroval do země, kde se nepředstírá láska k svobodě – třeba do Ruska." (Abraham Lincoln sepisuje Proklamaci osvobození). Autor: Getty Images

Jedna malá příhoda může odhalit obecnější pravdu o skutečném stavu země. Minulý týden jsem měl přednášku v Ohiu, a při večeři jeden profesor zmínil dopis ministerstva školství, který jim nedávno přišel. Oznamovalo se v něm, že federální stipendia, která mají podporovat studenty při práci, se už nebudou vztahovat na nestranická občanská zaměstnání, jako je třeba registrace voličů, protože jde o „politickou aktivitu“. Vláda zákaz zdůvodnila tím, že práce v rámci programu by měla poskytovat „praktické pracovní zkušenosti související se studijním oborem studenta, kdykoli je to možné“.

Ovšem jak mi řekl onen profesor: „Nezaujaté zapojení voličů je ‚praktická pracovní zkušenost související se studijním oborem‘ někoho, kdo studuje politologii – nebo kohokoli, kdo studuje, aby se stal aktivním občanem ve svobodné společnosti.“ Trumpova vláda nejenže zadržuje federální peníze, aby vydírala vysoké školy a potlačovala myšlenky a opatření, která se jí nelíbí. Chce také zkomplikovat jakoukoli občanskou aktivitu, nad kterou nemá kontrolu.

Druhý den ráno mi místní knihovník vyprávěl o znepokojivé změně, jakou u sebe v práci pozoruje. Městská knihovna obyčejně překypuje halasem, ale ve dnech po vraždě Charlieho Kirka si lidé najednou začali povídat šeptem. Po celé zemi republikánští volení představitelé a on-linoví strážci pořádku vytvářeli seznamy těch, kdo se provinili slovem. Viceprezident J. D. Vance navrhl, aby se první dodatek ústavy nevztahoval na akademiky, kteří pochybí myšlenkou. Trump vyhrožoval novinářům a komikům za nedostatečnou úctu vůči Kirkovi i jemu samému. Na společnost padl skoro hmatatelný strach. I staří známí v malé knihovně v Ohiu se báli, že je někdo uslyší.

Taková atmosféra toho odhaluje právě tolik jako všechno, co se děje ve Washingtonu. Nástup autoritářství pociťujete přímo ve své centrální nervové soustavě: šok, nedůvěra, strach, paralýza. Zavedená pravidla a normy se rozpadají pod rukama, ale konečné důsledky jsou stále nejasné. Američané nedokážou nebezpečí správně rozeznat. Život pod autoritáři totiž neznáme. Takovou míru polarizace a vzájemné nenávisti nepamatuje tahle země od dob občanské války. McCarthyho éra ničila kariéry a životy, ale nebyl to Bílý dům, kdo hon a pronásledování vedl.

Otcové zakladatelé přitom do omrzení varovali před nástupem autoritářského demagoga. Napsali ústavu, o níž si mysleli, že bude proti němu nejlepší obranou. V roce 1838 mladý Abraham Lincoln řekl, že republika nikdy nebude svržena ze zahraničí: „Pokud je naším údělem zánik, musíme být my sami jeho strůjci a vykonavateli. Musíme žít navždy jako národ svobodných lidí, nebo zemřít vlastní rukou.“ Jak k tomu došlo? Jak jsme to dopustili? Protože to není něco, co se děje nám. Děláme si to sami.

Francouzský šlechtic Alexis de Tocqueville, který do Ameriky přijel ve třicátých letech 19. století studovat demokracii, tuto novou formu vlády, napsal, že klíčem k jejímu udržení, kromě příznivé zeměpisné polohy a bohatství země, kromě moudrosti její ústavy a zákonů, jsou „mravy“ jejích obyvatel: jejich zvyky a myšlenky; jejich volby; jejich aktivní účast na občanském životě; jejich schopnost se ovládnout, jejich zodpovědnost a tolerance – to, co Tocqueville nazval „způsoby srdce“. Ty je potřeba si osvojit a cvičit, protože snadno vyvanou. Demokracie v mnoha ohledech není přirozená forma vlády. Je to historická výjimka. Většina společností byla ovládaná, nechala se ovládat jednou třídou, politickou frakcí nebo osobou. Vláda lidu jde proti instinktům, je obtížná, stejně jako svoboda slova, když jsou ona slova odpudivá. Walter Lippmann kdysi napsal: „Lidé udělají téměř cokoli, aby si nemuseli sami vládnout. Tu odpovědnost nechtějí.“

V dnešním veřejném životě, a v pekle sociálních sítí obzvlášť, způsoby našich srdcí sklouzly k bezuzdnosti, nesnášenlivosti a pohrdání. S pomocí návykových algoritmů technologických velkofirem jsme zapomněli, jak si vládnout – umět myslet a uvažovat; dokázat argumentovat, vést dialog a dojít ke kompromisu; mít víru v základní liberální hodnoty.

Před pěti lety, během protestů po smrti George Floyda, jsem pomáhal sepsat vcelku umírněné prohlášení, které bránilo svobodnou debatu a které podepsalo více než sto padesát spisovatelů, umělců a intelektuálů. Aniž bychom to sousloví použili, kritizovali jsme tzv. cancel culture. Hned poté, co vyšlo v časopise Harper’s, se z prohlášení stal „ten známý“ dopis v Harper’s – předmět zuřivých odsudků od novinářů a akademiků, kteří nás osočovali z elitářského pokrytectví a omlouvání nenávisti. Byla to učiněná lavina urážek a přišla z leva, kde se už ve volnou debatu nevěřilo. Ti napravo zase brojili proti levičáckým puritánům a sami se vyhlašovali za militantní zastánce svobody slova, včetně – a především – lží a nenávisti.

Po Trumpově nástupu do úřadu a po Kirkově vraždě se role dokonale obrátily. Levice, která ještě nedávno dokonale ovládala umění umlčet protivníka davem, je (zcela správně) pobouřená projevy cancel culture, které provozuje Trumpova vláda. Dřívější neoblomní zastánci svobody projevu, jako jsou Trump, Vance nebo Stephen Miller, se proměnili v nejvyšší soudce myšlenkových zločinů – a vrchními katy k tomu. Kdybychom onen dopis v Harper’s vydali dnes, mnoho tehdejších kritiků by ho spěšně podepsalo. Toto pokrytectví, co se svobody slova týče, je příznak demokratického úpadku, který autoritářům umožňuje růst.

Trump vyhrožoval novinářům a komikům za nedostatečnou úctu vůči Kirkovi i jemu samému. (Kirkovi podporovatelé, Arizona). Autor: Anadolu via Getty Images

Příčetní, pořád, přece jen

Jako temná bouře se po celé zemi šíří politické násilí – v Pensylvánii a v Minnesotě, ve Washingtonu, San Franciscu a Atlantě a teď i v Utahu. Střela, která zabila Charlieho Kirka, právě když debatoval s davem vysokoškolských studentů, představuje to nejhorší možné selhání demokracie – kulka umlčela řeč. Vinu nese pouze střelec. V textové zprávě svému spolubydlícímu a partnerovi o Kirkovi napsal: „Měl jsem dost jeho nenávisti. Je nenávist, se kterou nejde vyjednávat.“ Smazal tak hranici mezi slovy a činy, která nás chrání před sebedestrukcí.

Vztah mezi naší zborcenou veřejnou debatou a epidemií politických útoků není jednoznačný ani přímý. Veřejné prostranství, na kterém se malá část Američanů, rozdělená do vzájemně se nenávidějících táborů, pod zlovolným vlivem mocichtivých vůdců a ziskuchtivých influencerů, předhání ve vzájemné dehumanizaci, to samozřejmě je místo, kde pár ztracených duší snadno udělá o jeden krok navíc a dopustí se vraždy. Většina Američanů však stále zná rozdíl mezi slovy a násilím. Většina na Kirkovo zavraždění reagovala s hrůzou a smutkem, a spolu s tím i s obavami z blížící se temné sestupné spirály. Většina lidí je stále příčetná, stále slušná, nechtějí vidět své protivníky mrtvé a nechtějí občanskou válku.

Neúprosné logice, s níž nás algoritmy rozdělují, se však dá jen těžko uniknout. Pár hodin po atentátu na Kirka, zcela předvídatelně, už někteří lidé na sítích čin ospravedlňovali nebo dokonce oslavovali. Trumpova vláda pak udělala to, co se po vraždě Kennedyho, Luthera Kinga nebo atentátu na Reagana nestalo – využila zločin jako záminku k umlčení oponentů a opozice. Tedy přesně to, co byste od autoritářského režimu čekali. Bohoslužba za zavražděného, na které se v Arizoně shromáždily desítky tisíc lidí z celé země, se proměnila ve státní manifestaci toho nejtvrdšího křesťanského národovectví. Zdrcená vdova vrahovi odpustila, ale hlavní prezidentův poradce Miller zlostně vrčel, šlachy na krku napjaté k prasknutí, a sliboval pomstu bezejmenným zlým „nepřátelům“. Trump se hrdě vyznal, že své oponenty nenávidí. Čí slova měla větší váhu? Byla to jen ohavná podívaná, nebo začátek systematického útlaku a umlčování?

Možná že to, co v Americe i v celém světě vidíme, je návrat k normálu. Možná by nás nemělo překvapit, že po dvou a půl stoletích – zhruba tak dlouho trvala Římská republika ve své největší slávě – americká demokracie vyprchává. Blíží se dvousetpadesáté výročí Deklarace nezávislosti, a zdá se, že obecné ideje zakládajících dokumentů naší republiky už mnoho Američanů nezajímají, a to platí především o těch mladších.

Význačné osobnosti politické levice, na univerzitách obzvlášť, věnovaly dlouhé roky své práce tomu, aby odhalily, že ony zakladatelské ideje nejsou vůbec univerzální a nikdy nebyly: že abstraktní pravdy sepsané v Deklaraci jsou jen faleš, zástěrka pro strukturální útlak, který trvá dodnes. Druhá strana, strana populistické pravice, bere nejskvělejší slova politické historie – „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“ – s tolika výhradami, že je můžeme klidně zapomenout.

Vance chce „redefinovat americké občanství“ podle hierarchie, v níž všeobecné zásady Deklarace nezávislosti platí míň než počet mrtvých předků, kteří leží ve vašem rodinném hrobě. Chce se mi citovat Lincolnova slova, která směřoval k reakcionářům své doby: „Raději bych emigroval do země, kde se nepředstírá láska k svobodě – třeba do Ruska. Tam lze despotismus zažívat v čisté podobě, bez příměsi pokrytectví.“

Filozof John Dewey věřil tomu, že demokracie není jen systém vlády, ale způsob života, který umožňuje každému jednotlivci naplno využít své možnosti a vlohy. Mohl jsem z toho víc než půlstoletí těžit, v zemi, která demokracii prakticky vynalezla. Trhá mi srdce pomyšlení, že moje děti možná stejnou šanci nedostanou. Co můžeme udělat, aby se z autoritářství nestal náš způsob života? Jak můžeme změnit způsoby svých srdcí a naší společnosti?

Cizinci zmateně hledí na to, jak Američané nechají autoritáře, aby je okrádal o jejich drahocenná zděděná práva. Já hledím úplně stejně zmateně – ale také si uvědomuji, že se zápasem s takovýmto typem vlády nemáme žádné zkušenosti. Můžeme se však poučit ze zkušenosti jiných obyčejných lidí, kteří žijí v moderních autoritářských režimech. Neodvracet zrak, protestovat, být slyšet a vynalézavě zesměšňovat vládnoucí moc tak, aby si toho ani ostatní nemohli nevšimnout. Politici se mohou ucházet o funkce. Právníci mohou podávat žaloby, novináři pátrat, umělci tvořit a vědci analyzovat. Americká veřejnost už to dělá, ale zatím to mělo jen malý dopad. Veřejnost stojí stranou a bez její podpory nemají odpůrci autoritářů k vítězství dost sil.

Největším pokušením a nebezpečím zároveň je stáhnout se do svého soukromého světa a čekat, až to přejde.

Chcete prezidenta? (Sam Altman, OpenAI). Autor: Photothek via Getty Images

Bolí to? Pokračujte

Spoluzakladatel a šéf firmy OpenAI Sam Altman se nedávno objevil v podcastu The Joe Rogan Experience. Když Rogan nadhodil myšlenku uměle inteligentního prezidenta, Altman začal posluchačům načrtávat systém, který by byl schopný s každým mluvit, každému do hloubky porozumět a následně „optimalizovat v souladu s kolektivními preferencemi lidstva nebo amerických občanů. To je úžasné.“

Mám velké pochyby o každém, kdo navrhuje, ať vládne stroj, který z něho udělal multimiliardáře. Ještě si pamatuji na utopický sen Marka Zuckerberga o platformě, která by vytvořila otevřenější a propojenější svět, sjednotila lidstvo a smazala odvěké hranice, možná by i ukončila války na Blízkém východě. Nepředvídané škody, které na demokracii napáchaly sociální sítě, jsou nejspíš jen titěrnost proti tomu, co by svedla umělá inteligence. Ta neudělá jen to, že algoritmem nahradí naši schopnost volit a rozhodovat se. Ta nahradí nás – bude naším terapeutem, doktorem, učitelem, kamarádem, milencem, naším prezidentem. Ale i když jednoho dne chatbot napíše lepší báseň, než kdy svedli klasici, bude pořád bezcenná. Protože je to lidský záměr, hledání smyslu a touha po spojení s druhými, co básni dává nějakou hodnotu. Bez nás není umění možné.

Chatboty se živí jakousi touhou, která v nás musí být, touhou zbavit se vlastního lidství, jako by být člověkem bylo moc náročné, jako by bylo moc těžké všechno to přemýšlení vlastní hlavou, moc obtížné formulovat, kdo jsme a v co věříme, trpět nevyhnutelnou bolestí vědomí a lásky k jiné lidské bytosti. Tato touha se dnes zdá být palčivější než kdy dřív.

Umělá inteligence nám tedy slibuje to samé, co autoritáři už dělají: nahradit nás. Jsou to dvě strany téže mince – jedna je politická, druhá technologická – a obě znamenají ztrátu možností, které lidství nabízí. Vzdáváme se schopnosti jednat jako svobodní aktéři demokracie, a spolu s tím stavíme stroje, které nám berou schopnost myslet a cítit.

Deklarace nezávislosti a další zakládající dokumenty americké republiky stojí na filozofické víře v lidský rozum a svobodu. Ke konci života jeden z jejích autorů Thomas Jefferson v dopise napsal: „Neznám bezpečnější místo, kam vložit svrchovanou společenskou moc, než lid samotný. A pokud si myslíme, že není dostatečně osvícený, aby svou moc vykonával s rozumnou uvážlivostí, řešením není mu ji odebrat, ale jeho uvážlivost dotvářet vzděláním. To je ta správná náprava zneužívání ústavní moci.“

Co to znamená být vzdělán pro svobodnou společnost? Takové bývalo poslání amerických škol – vychovat zvláštního jedince, totiž demokratického občana. Naše vysoké školy svému úkolu v řadě ohledů nedostávají. Jsou neúnosně drahé a vytvářejí novou aristokracii diplomovaných, což zhoršuje ekonomickou nerovnost a ještě víc polarizuje společnost. Utrácejí peníze za administrativu a fitness centra, a škrtají humanitní a společenskovědní programy. A ty si za svůj konec mohou zčásti samy. Jsou nesrozumitelné a prolezlé politizováním. V očích společnosti jsou zbytečné, dokonce nepřátelské. Některé věci jsou pravda, i když je za pravdu považuje i Trumpova vláda – akademická sféra je pro konzervativní názory velmi nehostinné prostředí. Když se více než polovina vašich spolužáků bojí říct, co si myslí, asi má ortodoxie navrch nad svobodou vyjádření.

Být vzdělán pro demokracii znamená naslouchat odlišným, dokonce i znepokojivým názorům. Vyhledávat je, zpochybňovat je a diskutovat o nich, učit se z nich, třeba i svolit, aby ovlivnily náš vlastní názor. Ale těm, kdo chtějí demokracii oslabit, neustoupit ani o píď. Chce to cvik a mám za to, že nejlépe se cvičí tváří v tvář přátelům, cizím lidem a dokonce i nepřátelům. Telefony z našich životů nezmizí, a brzy se do nich, do všech jejich koutů, vkrade umělá inteligence. Bezpochyby napáchá hodně dobrého i zlého. Nesmíme je však nechat tyransky vládnout. Ohrožují naši svobodu stejně jako autoritářský režim, který právě teď v Americe upevňuje svou moc.